Eragon a jeho příběh
Příběh nás přivádí do klasického fantasy světa obývaného lidmi, elfy, trpaslíky, draky (ačkoli jich už mnoho nezbývá)a tvory (urgaly), jež slouží "straně zla", či chcete-li "temné straně":-). K tomu samozřejmě připočtěme různé démony a duchy a magické tvory, kteří nechybí v žádné pořádné fantasy. Situace ve světě zvaném Alagaësia je zcela klasická. Dobro a zlo stojí tradičně proti sobě. Zlo zpodobňuje Galbatorix, padlý rebelský Dračí jezdec, jenž se obrátil proti svému vlastnímu druhu. V mládí se dopustil chyby, která stála život jeho draka (pro Dračího jezdce nenahraditelná ztráta), a protože mu ostatní Dračí jezdci nechtěli vyhovět v získání nového draka, zešílel. Začal postupně vyvražďovat ty jezdce, kteří se k němu nechtěli přidat, a podroboval si naopak jezdce, kteří byli ochotni zradit ostatní, jako například Morzan. Podrobil si celou zem, které vládne, a snaží se získat (ukrást) zbylá dračí vejce, aby všichni Dračí jezdci byli pod jeho kontrolou.
Na straně proti Galbatorixovi stojí ve velmi křehkém spojenectví (taková menší inspirace Tolkienem) elfové a trpaslíci (lidé se jako obvykle účastní jen málo). Ti se zapřísáhli střežit dračí vejce, aby později,až nastane ten správný čas, vychovali Dračí jezdce, kteří by stáli na staně proti Galbatorixovi. Tím se dostáváme k začátku knihy, protože právě Eragon najde jedno z dračích vajec, které je "ztraceno" při jeho přepravě na bezpečné místo, a jeho ochránkyně - Arya - zajata Durzou, jedním z nejmocnějších "Zlých". Eragon je farmářský chlapec, kterého vychovává jeho strýc Garrow (že by inspirace Stackpolem?), bratr jeho matky. Když se Eragon narodil, přinesla ho jeho matka a v zoufalství požádala svého bratra, aby se o něj postaral. Neuvedla jméno Eragonova otce, ani důvod, proč se o něj nemůže postarat sama. Garrow tedy chlapce vychovává ještě se svým vlastním synem, Eragonovým bratrancem Roranem. Až do dne, kdy Eragon najde dračí vejce (lépe však říci, že vejce si našlo Eragona), se zdá být všechno v pořádku. Eragonův život plyne bez jakýchkoli problémů v malé vesnici obklopené lesy, s malými a zcela běžnými starostmi o drobné hospodářství. Eragon občas navštěvuje svého přítele Broma a poslouchá jeho vyprávění o Dračích jezdcích, království a různé jiné legendy. Tato idylka skončí právě s příchodem tajemného "kamene" tvaru vejce, kterého se Eragon nejprve chce zbavit. Nepodaří se mu ho však prodat, a tak si ho nechá. Jedné noci se z kamene k Eragonovu překvapení vyklube drak, respektive dračice, které dá jméno Safira a o kterou se tajně stará. Od této chvíle dostává kniha větší spád. Jeho strýc je zavražděn tajemnými "návštěvníky", kteří se ptají po jakémsi vejci (bratranec již dávno předtím odešel z domu), Eragon je nucen uprchnout se Safirou a pak se vydává s Bromem, ze kterého se vyklube velmi tajemný muž se záhadnou minulostí (který velmi často odpovídá na Eragonovy otázky protivnou frází "to ti bohužel nemohu říct", díky čemuž se nedozvíme nic ani my čtenáři, ani Eragon), pomstít svého strýce. Je asi zbytečné zde vykreslovat celý děj a prozrazovat detaily, obzvlášťe čte-li tuto recenzi někdo, kdo ještě nečetl knihu.
Kniha jako taková je vcelku předvítalená, skoro až málo nápaditá, jde celkem snadno odhadnout, co se asi v příští minutě stane a jaké to bude mít důsledky. Tuto věc bych však nehodnotila úplně negativně. Paolini jako by věděl, co čtenáři od postav a příběhu očekávají, a jen vyhověl jejich přání. V knize opravdu vůbec nic nechybí. Paolini spřádá děj vcelku rychle a plynule, příběh má spád a dobře se čte. Eragon je napsaný jednoduchým, ale poutavým jazykem, který je srovnatelný s jazykem, jakým je napsán Harry Potter. Paolini nezatěžuje čtenáře složitými větami či myšlenkami, jako je tomu naopak u Tolkiena. Ani se nesnaží jít dále než na povrch, chybí mu Tolkienova hloubka a originalita. Zpočátku se zdá, jako by Paolinimu někdo diktoval, co má psát. Začátek knihy je poněkud kostrbatý a nesmělý, ale jak se příběh zaplétá čím dál víc a víc, kostrbatost přechází v plynulost, a nesmělost v jistotu. Co se týče jazyka, kterým hovoří Paoliniho postavy, jak už jsem uvedla, Paolini čerpá ze severských dialektů, což vede k veliké podobnosti s Tolkienem. Především elfská jména osob, měst a věcí jako takových, jsou často zaměnitelná s Tolkienovými protějšky. Na druhou stranu, této podobnosti či inspiraci se nevyhnulo mnoho fantasy knih. Postavy v Eragonovi jsou srozumitelné, zajímavé, ale jejich chování je opět předvídatelné. Chybí jim hloubka, ale to neznamená, že nepřemýšlejí. Naopak, jsou vidět určité náznaky, nebo snaha o komplikovanější motivy chování např. u Murtagha, Morzanova syna, a samozřejmě u Eragona. Vztah mezi Eragonem a Safirou je také velmi pěkně vykreslen, a není nijak povrchní. Co se týče ostatních postav, ty nijak nevybočují z řady běžných charakterů, se kterými jsme se setkali v jiných knihách, ale na druhou stranu nejsou ani plytké ani směšné.
Závěr knihy (nikoli příběhu samotného) rozhodně navnadí čtenáře na další díl. Knihu přečtete jedním dechem a litujete, že podobně jako u HP musíte čekat na vydání, popř. napsání, dalšího pokračování. Paolini otevřel nový svět a v něm rozehrál novou hru. Stojí za to se do ní zapojit. A to platí pro všechny.